Historie a vývoj jízdního kola

Jízdní kolo nebo-li bicykl je jednostopé vozidlo poháněné silou lidských svalů. Za vynálezce jídního kola bývá považován Karel Friedrich von Drais ze Sauerbronnu v Bádensku, ale neustále se vedou spory o jeho prvenství. Nyní se podíváme na chronologický vývoj.

Už v dávných dobách asi 2500 let před naším letopotem vynalézají Sumerové kolo jako takové. V roce 1350 př. n. l. se nalézá v hrobce egyptského vládce Tutanchamona kresba, která zobrazuje zařízení poháněné odrážením nohou od země. Dlouhou dobu se nic neobjevuje až kolem roku 1492 náčrty od Leonarda da Vinciho. První vozidlo poháněné lidskou silou sestrojil kolem roku 1650 norimberský hodinář Johan Hautzche. Že i on nebyl první dokazuje kresba na okně anglického kostelíka ve vesničce Stoke Poges. Neznámý malíř zde vykreslil kolem roku 1643 anděla sedícího na dvoukolém vozidle jako na koni. Dále následuje rok 1791. Francouz  Medé de Sivrac zkonstruoval tzv. "rychloběžku" - céleriferu. Další pozoruhodný samohyb bylo možné spatřit v roce 1801 v slavnostním průvodu při korunovaci ruského cara Alexandra I. Tento stroj byl pozoruhodný tím, že byl vybaven na předních kolech šlapadly. V průvodu ho řídil sám vynálezce uralský nevolník Artamov. Všechny tyto vynálezy byly postiženy velkým nepochopením současníků a potkal je osud jiných vynálezů. Přišly na svět příliš brzy a lidé nebyli na něco takové připraveni. Až v roce 1813 zkonstruoval Karel Friedrich von Drais tzv. "draisinu", jak byl vanález nazýván, stal se opravdovým lidovým vozítkem. Aby nebylo sporů o prvenství málo, objevily se současně podobné stroje jak v Anglii tak Francii a Drais měl potíže patentovat draisinu jak doma v Německu, tak i v ostatních státech. Drais měl propagační jízdu z Karlsruhe do Strasburgu, kterou zvládl na své draisině za 4 hodiny, přičemž cesta pěšky trvala okolo 16 hodin. Jak draisina vypadala ukazuje následující obrázek. Nejlépe popis vystihli tehdejší kronikáři: "Na těžkém dřevěném podstavci, optřeném rovněž dvěma dřevěnými koly jest připevněná poduška mající představovati sedadlo. Ruce jezdcovy spočívají při jízdě na tyči, jíž lze řídit přední kolo. Aby se tento stroj uvedl do pohybu, nutno se odrážet nohama od země. Lze si představit, že jízda na tomto těžkém stroji, silně se otřásajícím při každém nárazu, není žádným požitkem." Draisovo vozidlo nebylo úplně dokonalé, a jízda na něm byla opravdu náročná. Tělesná námaha, která se musela vynaložit, neodpovídala vůbec ujeté vzdálenosti. Za jednu hodinu dokázal zdatný sportovec ujet asi 10 km, ale při stoupání do kopce se nemohl vyrovnat ani rychlosti chodce. Pocit z jízdy byl ale tak silný, že se draisina šířila po celém světě. Neustále probíhala drobná zlepšování, zejména v Americe a Anglii, ale za nedlouho se na draisinu úplně zapomnělo. Sláva tohoto vozidla trvala přibližně 10 let. Draisina se objevila i u nás v Čechách kolem roku 1820 a náš obrozenecký básník Jan Kollár ji dokonce věnoval několik veršů v díle "Slávy dcera". Ačkoli odpichování od země bylo značně náročné, byly pokusy draisinu vylepšovat. Až roku 1840 vynalézá skotský kovář Kirkpatrick Macmillan kolo s pohonem zadních kol pomocí táhel. Dále následoval Milius z Themaru v Sasku, který v roce 1845 přidělal na přední kolo draisiny kliky se šlapadly. Totéž provedl i Philip Moritz Fischer ze Schweinfurtu. V roce 1863 použil Francouz Pierre Michaux šlapadla na přední kolo, nechal si vozidlo patentovat a o tři roky opatřil kolo brzdou. Svůj stroj nazval "vélocipede". Výhodou tohoto stroje bylo umožnění jízdy bez dotyku nohou se zemí. V roce 1861 byly vyrobeny pouze dva velocipedy, o rok později jich bylo už 142. Angličan Madison v roce 1867 představil v kolech drátěné loukotě místo dřevěných. Následující rok 1868 představila francouzská firma Mayer and Co. bicykl s řetězovým převodem na zadní kolo, ale bohužel nevzbudila žádný zájem.